(in Czech)
Počet
mluvčích: 13 milionů (66. místo).
Písmo:
Latinka.
Český
jazyk neboli čeština
je západoslovanský jazyk, nejvíce příbuzný se slovenštinou, poté polštinou a
lužickou srbštinou. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků
indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci
10. století. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné
památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou č., určenou pro
oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a nespisovnou č.,
která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a
argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: vypjatě spisovnou a hovorovou. Hovorovou
češtinu je třeba odlišovat od češtiny obecné.
Česky
mluví zhruba 11,5 mil. lidí, z toho přes 10 mil. v Česku.
V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech
hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku,
v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a
v řadě dalších zemí.
Čeština
je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a
časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s
diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky
samohlásek a specifická souhláska /ř/ (zvýšená alveolární vibranta).
Čeština
je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat
také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej
v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk
český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo
školství.
Klasifikace
Čeština je slovanský jazyk, patřící do
rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou
větev západoslovanských jazyků, mezi které patří ještě polština, kašubština a
lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských
jazyků leží nejvíce na západě.
Vztah češtiny a slovenštiny
Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná
se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší
než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku
existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější
existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů
rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje
na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi
nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu
tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty
jednoho jazyka.
Historie
Čeština se vyvinula na konci 1.
tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si
zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ),
palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum,
plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně
vymizely (v uvedeném pořadí).
Písemné památky z nejstaršího období jsou
jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci
spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou
památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku
1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel
dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu
se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly glosy z chorální
knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: „Aldík
krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy
syn.“ Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal
neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno
mohlo označovat více hlásek).
Ve 14. století proniká čeština do
literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV.
nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis.
Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který
zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu
byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem.
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura
zejména po vynálezu knihtisku v 16. století. Jako vzor spisovného jazyka byla
po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická. Po porážce stavovského povstání
v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl
zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos
Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká
literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské
(1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu,
která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku
získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny
jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18.
století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než
národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící
obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve
zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení
nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako
národní obrození.
Díky snahám národních buditelů byla v
průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky
povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný
jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla
nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla
roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného
Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika
a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé
pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo
do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně
dnešní podobu.
Slovní zásoba
Slovní zásoba je převážně slovanského
původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské
slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.
Jako u většiny evropských jazyků řada
slov z oblasti kultury a vědy byla převzata z řečtiny (demokracie, parabola,
typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň) .
Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov přejata z němčiny (knedlík,
šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata
slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického
názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo
do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat).
V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských
jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch,
příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často
doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány.
Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z
politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny).
Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano),
z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta).
Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis),
v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software,
hardware) a mnoha dalších oblastí života.
Čeština přejímá slova i z exotických
jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol,
káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z
čínštiny čaj, kečup, z hindštiny džungle či jóga.
Pravopis přejatých slov závisí na míře
zdomácnění:
- zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum);
- novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, á propos, enfant terrible, tête à tête, vis-à-vis, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.).
Někdy se používá souběžně původní i
počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999,
2005) už uvádějí jen byznys).
Počet slov
Přesný počet slov v češtině není možné
určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má
čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník
jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000
hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova
obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní
zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník
spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé
vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník
spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené
vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné
slovní zásoby.
Nářečí
Čeština
má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a
obecné češtiy se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4
skupin:
- Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
- Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
- Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
- Slezská nářečí
Pohraniční území osídlená před rokem 1945
Němci (tedy Sudety) jsou nářečně různorodá.
Písmo a výslovnost
Čeština používá upravenou latinku,
doplněnou o tyto znaky s diakritikou:
Čeština také používá spřežku ch,
která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i.
Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na místě, kde se
píše velké písmeno, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch.
Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k
zápisu znělého protějšku k č, např. pův. č. džbán x přejaté džus,
džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto
spřežky se za samostatná písmena nepovažují.
Zajímavostí je, že české háčky (ŠČŽ aj.)
převzalo i pár zahraničních jazyků: kromě slovenštiny například bosenština,
chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny,
slovinština aj.
Český pravopis je ve svém principu
fonologický s určitými historickými prvky. To znamená, že jedno písmeno
(grafém) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (nikoliv zvuku) s tím,
že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky
odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů).
Písmena ě a ů se nemohou
vyskytnout na začátku slova, protože ě změkčuje předcházející souhlásku
a použití ů je podmíněno jistými etymologickými jevy (původní hláska
/u:/ se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ se píše ů).
Písmena s háčkem (kromě ě, ď,
ť, ň) se při abecedním řazení (např. ve slovnících) kladou za své
základní znaky bez háčku. Samohlásky s diakritikou mají v abecedě stejnou
prioritu jako znaky bez diakritiky.
Fonetika a fonologie
Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5
dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky.
K charakteristickým rysům české
výslovnosti patří zejména:
- opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá x krátká), která není závislá na přízvuku;
- opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t–d, p–b atd.), asimilace znělosti;
- ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛt]);
- pevný přízvuk na první slabice;
- specificky český foném /ř/, který je dle okolností vyslovován buď zněle, nebo nezněle.
Mluvnice
Čeština je flektivní jazyk, který
vyjadřuje větnou syntax pomocí flexe (skloňování a časování). Vyznačuje se
bohatstvím slovních tvarů.
Slovní druhy
Čeština rozlišuje 10 slovních druhů,
které se rozdělují na ohebné a neohebné:
- ohebné
- skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky;
- časují se – slovesa;
- neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.
Jmenný rod
Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský
(maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení
na životný a neživotný.
Číslo
Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo:
jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují
pozůstatky dvojného čísla (duálu).
Skloňování
Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv,
dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při
skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.
Základním tvarem (lemmatem) jmen je
zpravidla nominativ singuláru.
Časování
Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý
(préteritum), přítomný (prézentum) a budoucí (futurum).
Mají též sémantickou schopnost rozlišit
vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto
hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá
slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují
budoucnost.
Rozlišují se 3 slovesné způsoby:
oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ).
Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.
Lemmatem u sloves je infinitiv.
Slovosled
Slovosled je velmi flexibilní (volný),
řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je
typu SVO (podmět–přísudek–předmět).
Oficiální status
Češtinu používá převážná většina obyvatel
České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem.
Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou
jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve
slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá
(de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.
Podle Listiny základních práv a svobod
(součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na
vlastní jazyk.
Čeština je též (od května 2004) jedním z
23 (stav k roku 2010) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně
jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.
Regulační instituce
Za autoritu v záležitostech českého
jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých
ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný
výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace
(například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický
slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní
výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce
češtiny ve školách.
No comments:
Post a Comment